*19. 12. 1884 – †13. 11. 1957
Narodil se ve středočeských Zákolanech jako čtvrté dítě Barbory Zápotocké a Ladislava Zápotockého, jednoho ze zakladatelů české sociální demokracie. Coby umělecky nadaný se vyučil kamenosochařem, později pracoval mj. na dostavbě katedrály sv. Víta. Od roku 1902 byl členem sociální demokracie. V té době již pravidelně přispíval do sborníku sociálně demokratické mládeže a aktivně se účastnil veřejného života, mj. např. boje za všeobecné volební právo. Od roku 1907 byl tajemníkem sociální demokracie na Kladně, kde setrval až do vypuknutí 1. světové války. V ní bojoval v Srbsku, Itálii a na východní frontě. V roce 1920 se zúčastnil II. Kongresu Komunistické internacionály, kde se osobně setkal s Leninem, což bylo později vyzdvihováno v propagandistické literatuře (1).
V prosince 1920 byl jednou z vůdčích osobností generální stávky a pokusu o puč, byl zatčen a odsouzen. Od vzniku KSČ v roce 1921 působil téměř nepřetržitě v odpovědných funkcích a ústředním výboru, jehož členem zůstal i po bolševizaci strany na V. sjezdu v roce 1929. Profiloval se jako funkcionář Rudých odborů KSČ. Po okupaci Československa byl zatčen při pokusu o přechod hranic a za války vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Po válce se objevily zprávy, že nese odpovědnost za mučení a smrt několika vězněných nizozemských odborářů, což nelze nikterak doložit (2). Po návratu do Prahy se stal poslancem a zároveň předsedou jednotných odborů. Po zvolení Klementa Gottwalda prezidentem v roce 1948 převzal funkci předsedy vlády a po jeho smrti roku 1953 se stal prezidentem.
Coby vrcholný a stranický činitel nese spoluzodpovědnost za zločiny a bezpráví padesátých let. Během jeho prezidentského období rovněž došlo k nechvalně známé měnové reformě. Vedle politické kariéry byl i nadprůměrným spisovatelem, napsal několik částečně autobiografických románů pojednávajících o dějinách dělnického hnutí (Vstanou noví bojovníci, Bouřlivý rok 1905 a Rudá záře nad Kladnem), stejně tak dětskou kníhu Barunka. V rodných Zákolanech byl roku 1984 odhalen Zápotockého pomník, který přečkal turbulentní změny na přelomu 80. a 90. let a je dnes jedním z mála zachovaných míst paměti svázaných s takto vysokým komunistickým funkcionářem (3).
*19. 12. 1884 – †13. 11. 1957
Narodil se ve středočeských Zákolanech jako čtvrté dítě Barbory Zápotocké a Ladislava Zápotockého, jednoho ze zakladatelů české sociální demokracie. Coby umělecky nadaný se vyučil kamenosochařem, později pracoval mj. na dostavbě katedrály sv. Víta. Od roku 1902 byl členem sociální demokracie. V té době již pravidelně přispíval do sborníku sociálně demokratické mládeže a aktivně se účastnil veřejného života, mj. např. boje za všeobecné volební právo. Od roku 1907 byl tajemníkem sociální demokracie na Kladně, kde setrval až do vypuknutí 1. světové války. V ní bojoval v Srbsku, Itálii a na východní frontě. V roce 1920 se zúčastnil II. Kongresu Komunistické internacionály, kde se osobně setkal s Leninem, což bylo později vyzdvihováno v propagandistické literatuře (1).
V prosince 1920 byl jednou z vůdčích osobností generální stávky a pokusu o puč, byl zatčen a odsouzen. Od vzniku KSČ v roce 1921 působil téměř nepřetržitě v odpovědných funkcích a ústředním výboru, jehož členem zůstal i po bolševizaci strany na V. sjezdu v roce 1929. Profiloval se jako funkcionář Rudých odborů KSČ. Po okupaci Československa byl zatčen při pokusu o přechod hranic a za války vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Po válce se objevily zprávy, že nese odpovědnost za mučení a smrt několika vězněných nizozemských odborářů, což nelze nikterak doložit (2). Po návratu do Prahy se stal poslancem a zároveň předsedou jednotných odborů. Po zvolení Klementa Gottwalda prezidentem v roce 1948 převzal funkci předsedy vlády a po jeho smrti roku 1953 se stal prezidentem.
Coby vrcholný a stranický činitel nese spoluzodpovědnost za zločiny a bezpráví padesátých let. Během jeho prezidentského období rovněž došlo k nechvalně známé měnové reformě. Vedle politické kariéry byl i nadprůměrným spisovatelem, napsal několik částečně autobiografických románů pojednávajících o dějinách dělnického hnutí (Vstanou noví bojovníci, Bouřlivý rok 1905 a Rudá záře nad Kladnem), stejně tak dětskou kníhu Barunka. V rodných Zákolanech byl roku 1984 odhalen Zápotockého pomník, který přečkal turbulentní změny na přelomu 80. a 90. let a je dnes jedním z mála zachovaných míst paměti svázaných s takto vysokým komunistickým funkcionářem (3).