Třídy je možné charakterizovat jednak relačně a jednak jejich vlastnictvím nebo absencí různými způsoby definovaných zdrojů, které mohou být přetaveny v kapitál. Sociolog kultury Pierre Bourdieu na konci sedmdesátých let 20. století v tomto ohledu rozčlenil především ekonomický a kulturní kapitál. Zatímco ekonomický kapitál souvisí s materiálním bohatstvím, kulturní kapitál se pak odvíjí od předpokladů k dosažení sociálního statusu a je založen na kompetencích pohybovat se v sociálním prostoru získaných socializací, na kulturním vybavení naučeném v rodině i na formálním vzdělání. Vedle těchto dvou forem Bourdieu ještě rozlišil kapitál sociální jako souhrn kontaktů a známostí. Relační perspektiva vedle toho vychází z definice třídy jako výsledku procesu formování a dezintegrace společenského vztahu odkazujícího k Marxovu pojetí a rozpracovanému na začátku šedesátých let především sociálním historikem Edwardem Palmerem Thompsonem. Socioložka Beverly Skeggs tento vztah na začátku 21. století pojala jako v zásadě jednosměrný proces exploatace, kolonizace a apropriace kulturně podmíněného chování, kulturních produktů nebo aktivit či artefaktů ze strany privilegovanějších vrstev populace.
Významným příspěvkem do debaty o třídní povaze státního socialismu i postsocialistické změny jsou pak přístupy vycházející z konceptu „nové třídy“ jugoslávského opozičního teoretika Milovana Đilase. Ten ve své práci vyzdvihl hned dvě třídy ustavené v zemích reálného socialismu, byrokracii a inteligenci. Jak v návaznosti na Đilase ukázali sociologové Lawrence King a Iván Szelenyi s rozlišením mezi různé zkušenosti Maďarska a Polska, v období stalinismu zastávala hegemonní pozici první skupina, od poloviny padesátých let se postupně emancipovali technokraté vycházející z inteligence. Těm se postupně dařilo přetavit politickou moc v kulturní kapitál založený na vzdělání. Velký význam měl v komunistické diktatuře třídní původ, a to především v jejích raných fázích. Szelenyi tvrdil ve spolupráci s dalšími sociology Gilem Eyalem a Eleanor Townsley v kontextu Sovětského svazu, že během pozdního státního socialismu přestal být dělnický původ podmínkou přístupu do nomenklatury. King a Szelenyi zachytili i tenze související s kritikou technokratů ze strany humanistických intelektuálů směřujících nejdříve proti revizionismu a po jejich neúspěchu pak k disidentství.
Třídy je možné charakterizovat jednak relačně a jednak jejich vlastnictvím nebo absencí různými způsoby definovaných zdrojů, které mohou být přetaveny v kapitál. Sociolog kultury Pierre Bourdieu na konci sedmdesátých let 20. století v tomto ohledu rozčlenil především ekonomický a kulturní kapitál. Zatímco ekonomický kapitál souvisí s materiálním bohatstvím, kulturní kapitál se pak odvíjí od předpokladů k dosažení sociálního statusu a je založen na kompetencích pohybovat se v sociálním prostoru získaných socializací, na kulturním vybavení naučeném v rodině i na formálním vzdělání. Vedle těchto dvou forem Bourdieu ještě rozlišil kapitál sociální jako souhrn kontaktů a známostí. Relační perspektiva vedle toho vychází z definice třídy jako výsledku procesu formování a dezintegrace společenského vztahu odkazujícího k Marxovu pojetí a rozpracovanému na začátku šedesátých let především sociálním historikem Edwardem Palmerem Thompsonem. Socioložka Beverly Skeggs tento vztah na začátku 21. století pojala jako v zásadě jednosměrný proces exploatace, kolonizace a apropriace kulturně podmíněného chování, kulturních produktů nebo aktivit či artefaktů ze strany privilegovanějších vrstev populace.
Významným příspěvkem do debaty o třídní povaze státního socialismu i postsocialistické změny jsou pak přístupy vycházející z konceptu „nové třídy“ jugoslávského opozičního teoretika Milovana Đilase. Ten ve své práci vyzdvihl hned dvě třídy ustavené v zemích reálného socialismu, byrokracii a inteligenci. Jak v návaznosti na Đilase ukázali sociologové Lawrence King a Iván Szelenyi s rozlišením mezi různé zkušenosti Maďarska a Polska, v období stalinismu zastávala hegemonní pozici první skupina, od poloviny padesátých let se postupně emancipovali technokraté vycházející z inteligence. Těm se postupně dařilo přetavit politickou moc v kulturní kapitál založený na vzdělání. Velký význam měl v komunistické diktatuře třídní původ, a to především v jejích raných fázích. Szelenyi tvrdil ve spolupráci s dalšími sociology Gilem Eyalem a Eleanor Townsley v kontextu Sovětského svazu, že během pozdního státního socialismu přestal být dělnický původ podmínkou přístupu do nomenklatury. King a Szelenyi zachytili i tenze související s kritikou technokratů ze strany humanistických intelektuálů směřujících nejdříve proti revizionismu a po jejich neúspěchu pak k disidentství.