Sousoší Sbratření

Přestože si většina lidí patrně spojuje bronzové ozbrojence ve vroucím objetí pouze s Prahou, dílo prvotně vznikalo pro Českou Třebovou, kde byl se zakázkou na vytvoření válečného pomníku místními osloven sochař K. Pokorný. Z dochovaných kreseb a náčrtů je patrné, že původní uvažování se zpočátku ubíralo konzervativním směrem, pak do hry zřejmě vstoupila coby inspirace jedna z fotografií od K. Ludwiga nazývaná První setkání. Snímek ukazuje objetí dvou postav – sovětského vojáka s Čechoslovákem – na pražské ulici v květnu 1945. Původní vágní název 9. květen se příliš neujal a označení Sbratření se prosazuje zhruba v období, kdy K. Pokorný ze své dílo obdržel roku 1948 svou první státní cenu. Definitivní model sousoší byl dokončen v roce 1950 a měřil 270 centimetrů. V České Třebové byl pomník na hlavním náměstí odhalen 10. 6. 1951 a po patnácti letech byl přesunut k vlakovému nádraží, kde je k vidění dodnes.

Bronzové sousoší pro Prahu se odlévalo pro instalaci před centrální vlakovou stanici do Vrchlického sadů. Pokorného dílo bylo slavnostně odhaleno 8. 5. 1960, přičemž architektonickou část zpracoval J. Fragner. Vrchlického sady však v této koncepci nebyly ani optimální ani trvalou volbou, vše bylo šité horkou jehlou propagandy k 15. výročí osvobození. Vzhledem k následné stavbě metra, nové nádražní budově a Severojižní magistrále nemohlo Sbratření na svém místě zůstat a muselo být dočasně přesunuto jinam – nejprve v roce 1967 do blízkosti někdejšího místodržitelského letohrádku v Královské oboře, v roce 1972 pak bylo dílo zapůjčeno do budovy Federálního shromáždění na Václavském náměstí.

Po ukončení stavby ve Vrchlického sadech se mělo sousoší vrátit zhruba do původní lokality, vše však zdržovaly průtahy ve stavebních pracích, nedostatek materiálu i problémy se zajištěním nového odlitku. Ve schvalovacím procesu se k celé věci také vyjadřovaly státní i stranické orgány, kladné rozhodnutí tak padlo až 16. června 1987. Slavnostní odhalení nakonec proběhlo 6. května 1988.

Když se sousoší Sbratření vrátilo po více než dvaceti letech k Hlavnímu nádraží, šlo o labutí píseň monumentální propagandy pod taktovkou komunistického režimu. Po listopadu 1989 však zůstalo sousoší s nespornou uměleckou hodnotou na dosavadním místě, zatím nejdéle ve své pražské historii.

 

Literatura:
Jan ŠINDELÁŘ, Dílo nade všechna slova vypovídající. Příběh sousoší Sbratření, Paměť a dějiny, 2020, č. 2, s. 3−14.
Tereza ARNDT – Michal KURZ, Sbratření, in: Tereza ARNDT – Bohumil MELICHAR – Čeněk PÝCHA, 13 objektů z (ne)šťastného muzea, Praha 2022, s. 199 – 216.

 

Sousoší Sbratření

Přestože si většina lidí patrně spojuje bronzové ozbrojence ve vroucím objetí pouze s Prahou, dílo prvotně vznikalo pro Českou Třebovou, kde byl se zakázkou na vytvoření válečného pomníku místními osloven sochař K. Pokorný. Z dochovaných kreseb a náčrtů je patrné, že původní uvažování se zpočátku ubíralo konzervativním směrem, pak do hry zřejmě vstoupila coby inspirace jedna z fotografií od K. Ludwiga nazývaná První setkání. Snímek ukazuje objetí dvou postav – sovětského vojáka s Čechoslovákem – na pražské ulici v květnu 1945. Původní vágní název 9. květen se příliš neujal a označení Sbratření se prosazuje zhruba v období, kdy K. Pokorný ze své dílo obdržel roku 1948 svou první státní cenu. Definitivní model sousoší byl dokončen v roce 1950 a měřil 270 centimetrů. V České Třebové byl pomník na hlavním náměstí odhalen 10. 6. 1951 a po patnácti letech byl přesunut k vlakovému nádraží, kde je k vidění dodnes.

Bronzové sousoší pro Prahu se odlévalo pro instalaci před centrální vlakovou stanici do Vrchlického sadů. Pokorného dílo bylo slavnostně odhaleno 8. 5. 1960, přičemž architektonickou část zpracoval J. Fragner. Vrchlického sady však v této koncepci nebyly ani optimální ani trvalou volbou, vše bylo šité horkou jehlou propagandy k 15. výročí osvobození. Vzhledem k následné stavbě metra, nové nádražní budově a Severojižní magistrále nemohlo Sbratření na svém místě zůstat a muselo být dočasně přesunuto jinam – nejprve v roce 1967 do blízkosti někdejšího místodržitelského letohrádku v Královské oboře, v roce 1972 pak bylo dílo zapůjčeno do budovy Federálního shromáždění na Václavském náměstí.

Po ukončení stavby ve Vrchlického sadech se mělo sousoší vrátit zhruba do původní lokality, vše však zdržovaly průtahy ve stavebních pracích, nedostatek materiálu i problémy se zajištěním nového odlitku. Ve schvalovacím procesu se k celé věci také vyjadřovaly státní i stranické orgány, kladné rozhodnutí tak padlo až 16. června 1987. Slavnostní odhalení nakonec proběhlo 6. května 1988.

Když se sousoší Sbratření vrátilo po více než dvaceti letech k Hlavnímu nádraží, šlo o labutí píseň monumentální propagandy pod taktovkou komunistického režimu. Po listopadu 1989 však zůstalo sousoší s nespornou uměleckou hodnotou na dosavadním místě, zatím nejdéle ve své pražské historii.

 

Literatura:
Jan ŠINDELÁŘ, Dílo nade všechna slova vypovídající. Příběh sousoší Sbratření, Paměť a dějiny, 2020, č. 2, s. 3−14.
Tereza ARNDT – Michal KURZ, Sbratření, in: Tereza ARNDT – Bohumil MELICHAR – Čeněk PÝCHA, 13 objektů z (ne)šťastného muzea, Praha 2022, s. 199 – 216.