Komunistická strana Československa vyšla z parlamentních voleb v listopadu 1925 jako druhá nejsilnější strana. Počet hlasů, které získala, však nevypovídal o jejím reálném vlivu. Po překonání poválečné krize, v době značného hospodářského rozvoje se jí nedařilo mobilizovat masy pro radikální akce. To neuniklo pozornosti Komunistické internacionály, která KSČ bedlivě sledovala. Vedení KSČ se proto usneslo dokázat svou akceschopnost uspořádáním II. spartakiády 6.–7. července 1928. Toto vystoupení komunistických tělocvičných jednot však úřady nepovolily. Vedení KSČ nejprve chtělo tento zákaz ignorovat a konat spartakiádu třeba na Václavském náměstí a během hasičského průvodu, který byl plánován na 6. července, na svátek M. Jana Husa. Tuto fantastickou představu brzo opustilo a rozhodlo se, že místo toho se bude konat „bojová manifestace“ – Rudý den. Pojetí Rudého dne kolísalo, zpočátku se soudilo, že půjde o zásadní konfrontaci, blížící se boji o moc, postupně se prosazovala střízlivější představa velké manifestace za všechny požadavky pracujících. Komunisté se vyjadřovali velmi odvážně, neúnavně agitovali, tiskli letáky – a přitom vyjednávali o povolení manifestace. Kdyby se jim ji nepodařilo uskutečnit, ztratili by tvář a důvěru Moskvy, a proto ji chtěli provést za každou cenu, i za cenu, že hodně ustoupí od svých ideálů. Podle Antonína Zápotockého by stačilo, aby se členové KSČ alespoň objevili na ulici, mávali na hasiče a volali Práci čest. Za takové heslo nemohl být nikdo postižen.
Stanovisko policie se však nezměnilo. Pořádek v hlavním městě chránila rozsáhlá bezpečnostní opatření. Policie měla důvěrné zprávy i z těch nejtajnějších komunistických schůzek a věděla např. i o tajném poznávacím znamení – kopretině v knoflíkové dírce. Podle něho objevila většinu organizátorů.
Rudý den skončil fiaskem. Masy se nedostavily. Důsledky této nepodařené manifestace se projevily až po roce, v nástupu Gottwaldova vedení.
Komunistická strana Československa vyšla z parlamentních voleb v listopadu 1925 jako druhá nejsilnější strana. Počet hlasů, které získala, však nevypovídal o jejím reálném vlivu. Po překonání poválečné krize, v době značného hospodářského rozvoje se jí nedařilo mobilizovat masy pro radikální akce. To neuniklo pozornosti Komunistické internacionály, která KSČ bedlivě sledovala. Vedení KSČ se proto usneslo dokázat svou akceschopnost uspořádáním II. spartakiády 6.–7. července 1928. Toto vystoupení komunistických tělocvičných jednot však úřady nepovolily. Vedení KSČ nejprve chtělo tento zákaz ignorovat a konat spartakiádu třeba na Václavském náměstí a během hasičského průvodu, který byl plánován na 6. července, na svátek M. Jana Husa. Tuto fantastickou představu brzo opustilo a rozhodlo se, že místo toho se bude konat „bojová manifestace“ – Rudý den. Pojetí Rudého dne kolísalo, zpočátku se soudilo, že půjde o zásadní konfrontaci, blížící se boji o moc, postupně se prosazovala střízlivější představa velké manifestace za všechny požadavky pracujících. Komunisté se vyjadřovali velmi odvážně, neúnavně agitovali, tiskli letáky – a přitom vyjednávali o povolení manifestace. Kdyby se jim ji nepodařilo uskutečnit, ztratili by tvář a důvěru Moskvy, a proto ji chtěli provést za každou cenu, i za cenu, že hodně ustoupí od svých ideálů. Podle Antonína Zápotockého by stačilo, aby se členové KSČ alespoň objevili na ulici, mávali na hasiče a volali Práci čest. Za takové heslo nemohl být nikdo postižen.
Stanovisko policie se však nezměnilo. Pořádek v hlavním městě chránila rozsáhlá bezpečnostní opatření. Policie měla důvěrné zprávy i z těch nejtajnějších komunistických schůzek a věděla např. i o tajném poznávacím znamení – kopretině v knoflíkové dírce. Podle něho objevila většinu organizátorů.
Rudý den skončil fiaskem. Masy se nedostavily. Důsledky této nepodařené manifestace se projevily až po roce, v nástupu Gottwaldova vedení.