Reflektologie ve filmu

Reflektologie filmů ze strany totalitních praktik představuje jeden z účinných ovládacích mechanismů k prosazení svých zájmů a k působení na společnost. Autor agitky nebo propagandistického filmu vytváří pomocí obrazů nové řetězce podmíněných reflexů skrze spojování vybraných fenoménů s nepodmíněnými reflexi, jež nabourávají lidskou mysl prostřednictvím emocí. U diváka infikovaného předloženými zacílenými emocemi může dojít k fyziologickým účinkům. Cítí radost, lítost, smutek. Pláče, bojí se, třese se. Jde o koncepci empatie v podobě emocionálního zlomu diváka. Důležitá je intenzita a organizace stimulů, které emoci vyvolají. Vnímání takových obrazů událostí pak vyvolává určitou motorickou aktivitu, jež plodí emoce a emoce pak spouštějí proces myšlení. Předložené sdělení v podobě sloganu, obrazu, politického záměru nebo i obecné teze jsou vštěpovány pomalým a důkladným výcvikem. Forma pak zůstává procesem vtahujícím diváka do žádoucí aktivity.