Josef Kolský (7. března 1887 v Rudě u Nového Strašecí – 27. června 1973 v Praze), funkcionář KSČ a Rudých odborů.
Kolský se vyučil kovářem a podkovářem na Kladně. Do prvního zaměstnání nastoupil ve Vídni, ale záhy přešel do Prahy. Brzo si vysloužil pověst rebelanta, prosazujícího energický postup odborově organizovaného dělnictva proti podnikatelům. Po válce inklinoval k levici sociální demokracie, účastnil se bojů o Lidový dům i generální stávky v prosinci 1920. V následujícím roce se zařadil mezi zakládající členy KSČ. Od roku 1921 byl členem krajského výkonného výboru KSČ v Praze, později jeho místopředsedou.
Kolský působil především v odborech. Jako příslušník levice, která se zformovala v odborovém svazu kovářů, usiloval, aby se největší odborová ústředna, sociálně demokratické Odborové sdružení československé, přihlásila k principům revoluční odborové politiky, jakou na mezinárodní scéně reprezentovala Rudá odborová internacionála (ROI) v Moskvě. Když tento pokus ztroskotal, podílel se v roce 1922 na založení Mezinárodního všeodborového svazu (MVS, též Rudých odborů). Kolský se také angažoval v hnutí závodních výborů, v roce 1924 zorganizoval jejich sjezd, na němž byl založen Celostátní dělnický výbor. Ten usiloval o sjednocení dělnictva, které mělo být postupně získáno pro ideály KSČ a Rudých odborů. Tomuto cíli mělo sloužit i vyslání dvou dělnických delegací do SSSR, které se měly seznámit s životem sovětského lidu a patřičně propagovat úspěchy socialistického budování. Kolský obě delegace vedl a rozhodujícím způsobem se podílel na propagandistických akcích. Celostátní dělnický výbor ukončil svou činnost v roce 1927 a Kolský přešel jako tajemník do kovodělné sekce MVS. Při j rozkolu MVS v roce 1929 zachoval věrnost KSČ a jejímu gottwaldovskému vedení a podílel se na reorganizaci Rudých odborů. V letech 1932–36 působil jako zástupce Rudých odborů v ROI. Po návratu byl členem krajského vedení KSČ v Praze a současně vykonával funkci všeodborového tajemníka pražského kraje.
Po rozpuštění Rudých odborů odešel z pověření KSČ do Sovětského svazu, kde pracoval manuálně (např. jako kovář) i působil jako politický pracovník.
Po návratu do Československa byl kooptován do vedení Revolučního odborového hnutí a pověřen vedením organizačního oddělení. Jeho prvním úkolem bylo učinit vše pro růst členské základny. Dále měl na starosti připravovat po organizační stránce odborové sjezdy a konference, podílel se i na pořádání nátlakových akcí (např. na vysílání delegací ze závodů na ministerstvo průmyslu při jednání o zestátnění klíčového průmyslu v roce 1945). V roce 1952 byl zbaven funkcí ve vedení odborů, stal se úřadujícím předsedou dozorčí komise, o rok později ředitelem Ústřední správy lázní, sanatorií a zotavoven. Po III. všeodborovém sjezdu 1955 zanechal aktivní činnosti v aparátu odborů. Jako důchodce se věnoval sepisování svých pamětí a vůbec práci na dějinách čs. odborů.
Josef Kolský (7. března 1887 v Rudě u Nového Strašecí – 27. června 1973 v Praze), funkcionář KSČ a Rudých odborů.
Kolský se vyučil kovářem a podkovářem na Kladně. Do prvního zaměstnání nastoupil ve Vídni, ale záhy přešel do Prahy. Brzo si vysloužil pověst rebelanta, prosazujícího energický postup odborově organizovaného dělnictva proti podnikatelům. Po válce inklinoval k levici sociální demokracie, účastnil se bojů o Lidový dům i generální stávky v prosinci 1920. V následujícím roce se zařadil mezi zakládající členy KSČ. Od roku 1921 byl členem krajského výkonného výboru KSČ v Praze, později jeho místopředsedou.
Kolský působil především v odborech. Jako příslušník levice, která se zformovala v odborovém svazu kovářů, usiloval, aby se největší odborová ústředna, sociálně demokratické Odborové sdružení československé, přihlásila k principům revoluční odborové politiky, jakou na mezinárodní scéně reprezentovala Rudá odborová internacionála (ROI) v Moskvě. Když tento pokus ztroskotal, podílel se v roce 1922 na založení Mezinárodního všeodborového svazu (MVS, též Rudých odborů). Kolský se také angažoval v hnutí závodních výborů, v roce 1924 zorganizoval jejich sjezd, na němž byl založen Celostátní dělnický výbor. Ten usiloval o sjednocení dělnictva, které mělo být postupně získáno pro ideály KSČ a Rudých odborů. Tomuto cíli mělo sloužit i vyslání dvou dělnických delegací do SSSR, které se měly seznámit s životem sovětského lidu a patřičně propagovat úspěchy socialistického budování. Kolský obě delegace vedl a rozhodujícím způsobem se podílel na propagandistických akcích. Celostátní dělnický výbor ukončil svou činnost v roce 1927 a Kolský přešel jako tajemník do kovodělné sekce MVS. Při j rozkolu MVS v roce 1929 zachoval věrnost KSČ a jejímu gottwaldovskému vedení a podílel se na reorganizaci Rudých odborů. V letech 1932–36 působil jako zástupce Rudých odborů v ROI. Po návratu byl členem krajského vedení KSČ v Praze a současně vykonával funkci všeodborového tajemníka pražského kraje.
Po rozpuštění Rudých odborů odešel z pověření KSČ do Sovětského svazu, kde pracoval manuálně (např. jako kovář) i působil jako politický pracovník.
Po návratu do Československa byl kooptován do vedení Revolučního odborového hnutí a pověřen vedením organizačního oddělení. Jeho prvním úkolem bylo učinit vše pro růst členské základny. Dále měl na starosti připravovat po organizační stránce odborové sjezdy a konference, podílel se i na pořádání nátlakových akcí (např. na vysílání delegací ze závodů na ministerstvo průmyslu při jednání o zestátnění klíčového průmyslu v roce 1945). V roce 1952 byl zbaven funkcí ve vedení odborů, stal se úřadujícím předsedou dozorčí komise, o rok později ředitelem Ústřední správy lázní, sanatorií a zotavoven. Po III. všeodborovém sjezdu 1955 zanechal aktivní činnosti v aparátu odborů. Jako důchodce se věnoval sepisování svých pamětí a vůbec práci na dějinách čs. odborů.