Julius Fučík (1903–1943) se narodil do dělnické rodiny, pohyboval se v divadelním prostředí, v roce 1921 vstoupil do KSČ a později se stal členem Devětsilu. Byl šéfredaktorem komunistického kulturního týdeníku Tvorba a přispěvatelem v Rudém právu. Jako publicista odmítal kritiku Sovětského svazu, například v pověstné reportáži ze Sovětského svazu: Země, kde zítra již znamená včera. Psal ale i o dílech Boženy Němcové a dalších českých umělců.
Po nacistické okupaci se skrýval a až po několika měsících se zapojil do komunistického odboje. Vstoupil do druhého ilegálního ústředního výboru KSČ, vydával ilegálně Rudé právo a za svoji činnost byl zatčen a v roce 1943 odsouzen k trestu smrti oběšením. Z dochovaných motáků z vězení byla později sestavena a v roce 1948 publikována Reportáž psaná na oprátce; do mnoha jazyků přeložené nejznámější Fučíkovo dílo.
Po únoru 1948 se stal Fučík základním kamenem komunistické politiky paměti, vystupoval jako předobraz dokonalého člověka, mladíka, který věří v lepší budoucnost a obětuje svůj život komunistickým ideálům.
Vrchol Fučíkova kultu přišel v 50. letech. Postupně však kult slábl a po roce 1989 se stala Fučikovská legenda jakýmsi “vychladlým” místem paměti, se kterým sice vyrostly mnohé generace Čechoslováků, ale pozbyl na aktuálnosti (1). Druhý život Julia Fučíka je dobrým příkladem fungování politiky paměti nejen komunistického režimu, ale politiky vzpomínání a zapomínání obecně.
Julius Fučík (1903–1943) se narodil do dělnické rodiny, pohyboval se v divadelním prostředí, v roce 1921 vstoupil do KSČ a později se stal členem Devětsilu. Byl šéfredaktorem komunistického kulturního týdeníku Tvorba a přispěvatelem v Rudém právu. Jako publicista odmítal kritiku Sovětského svazu, například v pověstné reportáži ze Sovětského svazu: Země, kde zítra již znamená včera. Psal ale i o dílech Boženy Němcové a dalších českých umělců.
Po nacistické okupaci se skrýval a až po několika měsících se zapojil do komunistického odboje. Vstoupil do druhého ilegálního ústředního výboru KSČ, vydával ilegálně Rudé právo a za svoji činnost byl zatčen a v roce 1943 odsouzen k trestu smrti oběšením. Z dochovaných motáků z vězení byla později sestavena a v roce 1948 publikována Reportáž psaná na oprátce; do mnoha jazyků přeložené nejznámější Fučíkovo dílo.
Po únoru 1948 se stal Fučík základním kamenem komunistické politiky paměti, vystupoval jako předobraz dokonalého člověka, mladíka, který věří v lepší budoucnost a obětuje svůj život komunistickým ideálům.
Vrchol Fučíkova kultu přišel v 50. letech. Postupně však kult slábl a po roce 1989 se stala Fučikovská legenda jakýmsi “vychladlým” místem paměti, se kterým sice vyrostly mnohé generace Čechoslováků, ale pozbyl na aktuálnosti (1). Druhý život Julia Fučíka je dobrým příkladem fungování politiky paměti nejen komunistického režimu, ale politiky vzpomínání a zapomínání obecně.