Jako boj za všeobecné volební právo jsou obecně označovány aktivity sympatizantů dělnických a sociálnědemokratických hnutí související se snahou o přijetí všeobecného volebního práva pro všechny občany předlitavské části rakousko-uherské monarchie. Veřejně činné osobnosti bojovaly za to, aby byl zrušen tzv. kuriový systém, který na základě kvót definoval voličské skupiny mající možnost hlasovat v pravidelně se opakujících volbách do Říšské rady. Konec 19. století se vyznačoval aktivitou některých českých poslanců na parlamentní půdě nebo vyhlašováním volebních reforem, které samy ale k univerzalizaci aktivního ani pasivního volebního práva přímo nevedly (1).
Do čela snah se na začátku 20. století postavily sílící sociálnědemokratické názorové proudy, které si prosazení všeobecného volebního práva vetkly jako jednu ze svých hlavních priorit. Jako „boj“ jsou aktivity pojmenovány zejména proto, že v roce 1905, v době, kdy Evropa čelila následkům ruské revoluce, měly i násilnou podobu: během střetů s vládními silami byl například zabit student Jan Hubač, který se stal symbolem snahy o narovnání práv. Vláda na tyto aktivity reagovala přednesením vlastního návrhu, který byl formulován a postoupen parlamentu v roce 1906. První volby do Říšské rady, které se na základě nových pravidel odehrály, byly ty v roce 1907 (2). Tehdy ovšem stále nesměly volit ženy. Volební právo pro ženy bylo v Československu zavedeno až dle Ústavy Republiky československé z roku 1920.
Jako boj za všeobecné volební právo jsou obecně označovány aktivity sympatizantů dělnických a sociálnědemokratických hnutí související se snahou o přijetí všeobecného volebního práva pro všechny občany předlitavské části rakousko-uherské monarchie. Veřejně činné osobnosti bojovaly za to, aby byl zrušen tzv. kuriový systém, který na základě kvót definoval voličské skupiny mající možnost hlasovat v pravidelně se opakujících volbách do Říšské rady. Konec 19. století se vyznačoval aktivitou některých českých poslanců na parlamentní půdě nebo vyhlašováním volebních reforem, které samy ale k univerzalizaci aktivního ani pasivního volebního práva přímo nevedly (1).
Do čela snah se na začátku 20. století postavily sílící sociálnědemokratické názorové proudy, které si prosazení všeobecného volebního práva vetkly jako jednu ze svých hlavních priorit. Jako „boj“ jsou aktivity pojmenovány zejména proto, že v roce 1905, v době, kdy Evropa čelila následkům ruské revoluce, měly i násilnou podobu: během střetů s vládními silami byl například zabit student Jan Hubač, který se stal symbolem snahy o narovnání práv. Vláda na tyto aktivity reagovala přednesením vlastního návrhu, který byl formulován a postoupen parlamentu v roce 1906. První volby do Říšské rady, které se na základě nových pravidel odehrály, byly ty v roce 1907 (2). Tehdy ovšem stále nesměly volit ženy. Volební právo pro ženy bylo v Československu zavedeno až dle Ústavy Republiky československé z roku 1920.