Výstava se konala 21. 8. – 31. 10. 2020 v Národním památníku na Vítkově.
Autorkou výstavy byla Mgr. Markéta Kabůrková, Th.D.
Odpověď na otázku „Kdo byl Julius Fučík?“ byla v době státního socialismu jasná. Fučík byl národní hrdina, mučedník, který svůj život položil na oltář nových, šťastných zítřků.
Příběh Julia Fučíka je dodnes součástí české (a československé) kulturní paměti. A je téměř lhostejné, zda je pojímán jako obraz hrdinského boje za sociální spravedlnost a proti německé okupaci, či naopak jako příběh naivního komunistického aktivisty, nechápajícího rozsah tragédie stalinského Sovětského svazu, a nezodpovědného člena odboje, ve finále ohrožujícího své spolubojovníky v odboji.
Název výstavy reflektoval její dvě hlavní a spolu související témata. Tvář Julia Fučíka, všudypřítomnou v prostoru ovlivňovaném politikou monopolní KSČ v letech 1945 až 1989, a Fučíkovo poslední literární dílo, Reportáž, psanou na oprátce, kterým autor vlastně aktivně spoluvytvářel interpretaci své osoby pro budoucí generace.
Známý Fučíkův profil od Maxe Švabinského z roku 1950 sloužil jako model pro mnohá další, profesionální i lidová zobrazení komunistického hrdiny. Na výstavě byl přítomen v originále – ve skutečnosti nenápadné uhlové kresbě – a bylo možno jej porovnat s monumentálnějšími obrazy a sochami Julia Fučíka vznikajícími v tehdejším Československu i v zahraničí. Zároveň byla představena Reportáž jako hmotný předmět s vlastním příběhem, jehož autenticita byla po vzrušených debatách potvrzena až na počátku 90. let 20. století. Fučíkovy vězeňské motáky byly na počátku 50. let 20. století nevhodně uloženy a zalepeny do autoskel, nyní jsou ve spolupráci s Vysokou školou chemicko-technologickou postupně vyjímány a konzervovány vhodnějšími metodami.
Reportáž, psaná na oprátce patří mezi nejvydávanější a nejpřekládanější české knihy, i pro svoji nespornou literární kvalitu a schopnost oslovit i současného čtenáře. Její text však byl od počátku svého čtení výrazně manipulován a Fučíkovo výjimečné svědectví bylo přizpůsobeno ideologickým cílům. Cílem výstavy však nebylo vynášet soudy nad Fučíkovým „skutečným životem“, ale spíše seznámit veřejnost s okolnostmi vzniku i proměnami fučíkovského kultu a rolemi jeho jednotlivých aktérů. Jednalo se tak o pokus nahlédnout fenomén hrdinství ve 20. století a připomenout nikdy nekončící nebezpečí ideologických interpretací příběhů a událostí.