Síň revolučních tradic

Síň revolučních tradic byl expoziční prostor určený k instalaci různého materiálu, který měl účinně dokumentovat a znázorňovat revoluční minulost i současnost pracujících. K podpoře komunistické moci měly síně fungovat jako každodenní ideologické připomínky vládnoucí ideologie a pomáhat formovat názory společnosti. Obvykle popularizovaly dějiny dělnického hnutí, boj proti fašismu a snažily se dávat akcent na lokální revoluční a pokrokové tradice. Pro síň tradic bývala vymezena místnost či místo v podniku, vzdělávacím nebo kulturním zařízení. V menších místech s koncentrací lidu je suplovaly kouty tradic (vitrínky, panelové tabule či nástěnky). Jako o speciálním druhu síní revolučních tradic můžeme hovořit o památných jizbách, které obvykle byly spojeny s místní historickou událostí či osobou, která v ní přebývala. Od muzeí síně odlišovala jejich role – nejednalo se o odborné či výzkumné, ale spíše prezentační a propagandistická místa. Své využití si našly při spojování lidí s institucí, kde byly umístěny – továrny, školy či útvary základní vojenské služby. Vzorem pro jejich přípravu se stala podobná místa budovaná již v meziválečném čase v Sovětském svazu. Jejich největší rozšíření řadíme do 70. a 80. let 20. století a iniciativu při přípravách lze přiřadit hlavně místním organizacím Svazu socialistické mládeže, popřípadě krajských a regionálních komisí dějin KSČ, který aktivním osobám v institucích poskytovaly dokumentační a jistou metodickou podporu.

 

Literatura: Vitko, Martin, Fenomén izieb revolučních tradícií v socialistickom Československu, in: Museologica Brunensia. 2015, roč. 4, č. 1, s. 8-15.