Propaganda a médium fotografie a filmu

Na počátku 20. století, a hlavně v době mezi první a druhou světovou válkou se realistický obraz fotografie a filmu, coby přímočarý přístup ke skutečnosti, stal účinným nástrojem propagandy. Prvními uživateli propagandy byli nacisté, záhy i komunisté. Propaganda v sobě nese negativní významové zbarvení, vyjadřuje jev charakteristický pro totalitní režimy cíleně působící na jedince nebo skupiny lidí. Charakteristickou strategií propagandistického obrazu je záměrnost, cílenost, korigovaná míra pravdivosti nebo neúplnosti obrazu, zamlžování skutečného stavu s hlavním cílem ovlivnit názory opoziční skupiny či jednotlivce. Předpokladem pro přenos propagandistických idejí je navázání účelového vlivu pro následnou manipulaci. Cílem je ovlivnit protivníkův názor, postoj, myšlení a hodnocení události. Pomocí propagandistické fotografie nebo filmu je vytvářen falešný obraz vyhýbající se zodpovědnosti, ale zároveň snažící se o vyvolání a konstruování problémů, nepravdivých obviňování, s jejichž pomocí vydírá, vyvolává strach a napětí. Propaganda je základní nástroj pro poskytování informací tak, aby mohla být určitá skupina lidí izolovaná od mas. Ve fotografii nebo filmovém obraze se k tomuto účelu s oblibou využívá davových scén, citové manipulace, hry s emocemi, vágními frázemi beze smyslu, bez možnosti analýz. Propagandistické filmy a fotografie mají schopnost snadno oslovit velké publikum v krátkém čase, a to falešnou iluzí. Obranou proti propagandě je kritické myšlení. Sám Joseph Goebbels v projevu v Říšské filmové komoře 5. března 1937 říká, že „propaganda přestává být účinná ve chvíli, kdy o ní víme“.