Muzeum Julia Fučíka

Muzeum Julia Fučíka bylo slavnostně otevřeno 22. února 1988 (tj. v předvečer výročí Fučíkova narození 23. února 1900) a to jako pobočka Muzea Klementa Gottwalda (1). Na „doporučení“ Svazu novinářů poskytla pro nově vzniklé muzeum a jeho expozici prostory tzv. Hollarovy síně (dnešní Galerie Hollar) ve své budově na Smetanově nábřeží v Praze 1 Fakulta žurnalistiky Univerzity Karlovy. Sbírku muzea tvořila hlavně písemná pozůstalost Julia a Gusty Fučíkových. Část Fučíkovy pozůstalosti věnovala Gusta Fučíková (1903–1987) pro budoucí muzeum už za svého života a po její smrti byl zbytek fučíkovských písemností společně s jejími materiály předán coby základ sbírkového fondu Muzea Julia Fučíka. Teoreticky to bylo poprvé, kdy badatelská veřejnost mohla studovat všechny tyto písemnosti – ty do té doby byly v majetku jeho vdovy Gusty, a ta je ovšem běžně nezpřístupňovala, což se mj. odrazilo v existenci četných pochybností o autentičnost Fučíkových rukopisů (tj. prioritně jeho nejslavnějšího textu – Reportáže, psané na oprátce).

Nově vzniklé muzeum bylo spíše stálou expozicí a nenaplňovalo tak původní představy G. Fučíkové o založení specializovaného žurnalistického muzea, vybudovaného na základě Fučíkova novinářského života. Jediný sál věnovaný životu popraveného novináře byl rozdělen na 8 tematických částí. Ty v zásadě standartně reprodukovaly tehdy až notoricky známý příběh Fučíkova politicky angažovaného života a sebeobětování. Významné místo bylo rezervováno i pro mezinárodní ohlas Fučíkova života a díla reprezentovaný zahraničními vydáními Reportáže nebo citátem chilského básníka Pabla Nerudy (1904 – 1973), jenž měl pozici v čele výstavního sálu. Nad vchodem do expozice byl poté umístěn všeobecně využívaný (a cenzurou deformovaný) Fučíkův citát Lidé bděte! Snaha přiblížit Julia Fučíka tehdejším společenským podmínkám, výrazně formulovaným probíhající Přestavbou přesto vyzněla na prázdno a tomu odpovídala i skutečnost prezentace proslulé Reportáže opětovně v cenzurované verzi (2).

Po zániku Muzea Klementa Gottwalda a rovněž i této jeho pobočky v roce 1990 se písemnosti Julia a Gusty Fučíkových staly součástí Muzea dělnického hnutí a nakonec Národního muzea. Krátký život tohoto muzea je mj. osobitým příkladem neúspěšné snahy KSČ v éře pozdní Přestavby pokusit se pozitivně zapůsobit na široké lidové vrstvy a podpořit legitimitu chřadnoucího režimu. Na tuto snahu konečně odkazovala i slova Jana Fojtíka v úvodním slavnostní projevu o nutnosti „jednoty intelektuální a morální síly, jež byla pro Julia Fučíka nejcharakterističtější a kterou dnes tolik potřebujeme“ (3).

 

(1) Slavnostního otevření muzea se účastnila celá řada významných hostů tehdejšího politického a veřejného života – tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík, členové sekretariátu ÚV KSČ Zdeněk Hoření a Marie Kabrhelová, místopředseda ÚV Národní fronty ČSSR Tomáš Trávníček nebo rektor Univerzity Karlovy Zdeněk Češka. Z četných pamětníků nechyběla sestra Julia Fučíka Věra Roučková a účastnice odboje Lída Plachá a Josefa Baxová. Viz Rudé právo. Praha: [s.n.], 23.02.1988, 68-69(44). sv. 44 s. 1.
(2) V expozici byly vystaveny tři faksimilované Fučíkovy motáky s textem Reportáže, včetně cenzurovaného a náležitě upraveného posledního motáku. O něco svěžeji než představené texty tak působila spíše samotná expoziční instalace navržená architektem Alešem Benedou (1923), doplněná o monumentální portrétní Fučíkovu bustu sochaře Antonína Kalvody (1907 – 1974) a doprovodným filmem režiséra Jiřího Věrčáka (1947).
(3) Vystoupení soudruha Jana Fojtíka. In Rudé právo. Praha: [s.n.], 23.02.1988, 68-69(44). sv. 44 s. 3.
Obr.: Muzeum Julia Fučíka – interiér, Archiv Národního muzea